První zmínka o vsi Dalkovice  v historických písemných pramenech byla učiněna v soupise majetků, statků, dávek a platů pražského biskupství. Tento urbář, jehož fragment je uložen v Archivu Národního Muzea, není datován, ale dle editora byl sepsán okolo roku 1295. O Dalkovicích je zde psáno v souvislosti s biskupským panstvím s centrem ve Štěpánově (dnes Trhový Štěpánov): „Item in Dalcouicz est una terra,quam tenet siluanus“ (biskupství mělo v Dalkovicích „zemi“, resp. Půdu, pole, kterou držel hajný – lesník, zřejmě biskupský služebník.

Na jižním konci Dalkovic stávala tvrz. Od pradáv­ných dob patřila jedna část vsi Dalkovic biskupství Pražskému, zejména roku 1295 připomíná se tu jedno biskupské popluží, na němžto seděl hajný a roku 1379 seděl na témže popluží nápravník Epík. Ostatek vsi byl samostatným zbožím vladyckým. Nejstarší nám známý držitel tohoto zboží Ješek z Dalkovic roku 1354 s dvěma sousedy svými sliboval Záviši kanovníku Vyšehradské­mu za Jana z Křivsoudova v příčině lánův, jež mu týž kanovník blíže Blažejovi najal. K roku 1391 připomíná se Sezema z Dalkovic, jenž asi roku 1400 zemřel zůstaviv vdovu Machnu. Zboží jeho odumřelé spadlo na krále.

Bolek z Dalkovic přivěsil 1415 pečeť svou k stížné­mu listu ke sboru kostnickému a žil ještě roku 1437. Po smrti Jana z Dalkovic vyprosili si roku 1437 strýcové jeho (bratři otcovi) Jan a Markvart z Ovesných Rataj1 na králi Sigmundovi zboží po něm odumřelé, zejména dva dvory poplužné v Dalkovicích se dvory v několika vesnicích.

Markvart svrchu dotčený psal se potom z Dalkovic a připomíná se roku 1446. Pelhřím Čapek z Dalkovic měl syna Mikuláše Čapka, jenž se roku 1461 se Sigmundem Kojkovcem z Ostrova o plat ve Vracovicích soudil, kte­roužto při na svém odporníku vyhrál. Roku 1494 žil Be­neš Čapek z Dalkovic.

K roku 1391 připomíná se Sezema z Dalkovic, jenž asi roku 1400 zemřel zůstaviv vdovu Machnu. Zboží jeho odumřelé spadlo na krále. Bolek z Dalkovic přivěsil 1415 pečeť svou k stížné­mu listu ke sboru kostnickému a žil ještě roku 1437. 

Příslušnost Dalkovic k panství Štěpánov („Distritus Stiepanow“ pražských biskupů a následně arcibiskupů, potvrzuje rejstřík berní pražského arcibiskupství z roku 1379. Zde jsou zmíněny tři lány v Dalkovicích („Dalkowicz“), dva lány patřící arcibiskupství a jeden lán „v péči pana Epíka

V Dalkovicích byl majetek nejen pražského arcibiskupství, ale také dalšího vlastníka z řad šlechty. Na jižním okraji vsi stávala tvrz. Dne 28. 9. 1354 se připomíná Ješek z Dalkovic. Zřejmě jeho potomkem byl Sezema z Dalkovic. Dne 5. 5. 1401 bylo v Čáslavi zveřejněno provolání na majetek po zemřelém Sezimovi, který měl v Dalkovicích („Dalkowycz“). Tento majetek spadl na krále jako odúmrť. O ni se ucházel Jan řečený Srb z Petřínek, jménem Machny pozůstalé vdovy po Sezemovi .

 V letech 1415 – 1437 se připomíná Bolek z Dalkovic, který pečetil stížný list české šlechty proti zatčení Mistra Jana Husa a adresovaný koncilu v Kostnici. V Roce 1437 byly Dalkovice již v držení Jana a Markvarta, bratrů z Ovesných Rataj, kteří si na královi Zikmundovi vyprosili odúmrť po svém synovci Janovi z Dalkovic. Markvart se pak psal z Dalkovic. V roce 1461 se připomíná Mikuláš Čapek. V roce 1494 je zmíněn Beneš Čapek z Dalkovic. V závěru 15. století patřily Dalkovice k panství Vlašim, které drželi Trčkové z Lípy. Burian a Ferdinand Trčkové, spolu s dalšími bratry, prodali Dalkovice Zdeňkovi Zruckému z Chřenovic. Ten ves připojil k panství Trhový Štěpánov. V roce 1553 byl vlastníkem Trhového Štěpánova Pavel Malovec z Malovic a pak jeho syn Jan mladší (†1590) a nakonec Janův syn Pavel Jindřich (†1595). Neznámým způsobem se Dalkovice dostaly k panství hradu Šternberku. Páni ze Šternberka byli vlastníky Dalkovice do roku 1712, kdy zemřel Jan Václav ze Šternberka a jím vymřela holická větev rodu v mužské posloupnosti. Jeho dcera Anna Amabilia se v roce 1708 vdala za Jana Maxmiliána z Roggendorfu. Nedobré hospodaření způsobilo úpadek šternberského dominia, které bylo v roce 1760 prodáno v dražbě Michalovi Čejkovi z Olbramovic. Tomu se podařilo úpadek zastavit. V roce 1795 se majitelem panství stal Ferdinand Hirsch ze Saardu (†1838). Následoval jeho syn Adolf (†1811) a dcera Louisa provdaná Somsichová ze Saardu (†1838). Její syn Adolf Somsich prodal v roce 1841 panství Český Šternberk s dvaceti vesnicemi Zdeňkovi hraběti ze Šternberka. Tím se šternberské panství s hradem dostalo zpět do rukou původního rodu a zůstalo mu již natrvalo. V roce 1850 nahradila státní správa dosud existující vrchnostenskou správu.

Topogafická literatura z roku 1788 přináší o Dalkovicích velice stručnou zprávu. Ves patřila k alodiálnímu panství Český Šternberk a tvořilo ji 7 domů. (V roce 1844 stále patřila ves Dalkovice k panství Český Šternberk. Bylo zde 49 domů s 322 obyvateli německé i české národnosti a dvěma židovskými rodinami. Německy mluvící obyvatelstvo v Dalkovicích bylo následkem částečného osídlení bývalého hospodářského dvora, který byl v roce 1796 emfyteuticky rozparcelován. Ves byla přifařena do Štěpánova (ten k panství Vlašim). V rámci panství Český Šternberk tvořily Dalkovice společně se vsí Dubovka a Střechov samostatný statek Dalkovice.V roce 1880 měly Dalkovice 51 domů a 314 obyvatel. Fara a pošta byla ve Štěpánově. Obec ležela v tehdejším okrese Vlašim a v hejtmanství Benešov.

Dalkovice leží na levém břehu Dalkovického potoka a v minulosti zde býval i Dalkovický rybník (viz historická topografie z roku 1844).  K pamětihodnostem obce Dalkovice patří sloupová zvonička na návsi.

Vývoj názvů obce

Dalkovice = ves lidí Dálkových

1295 in Dalcowitz, 1379 in Dalkowicz, 1401 in Dalkowytz

1544 ves Dalkowicze, 1654 Dalkowicze

 

 Erb rodu Trčků z Lípy          Erb rodu Šternberků                      Pečeť Ješka z Dalkovic z roku 1354

                                                                                                         kresba August Sedláček

   Erb rodu Šternberků  

 

Máme sociální sítě. Jako vy.




Jsme část města Trhový Štěpánov a Kraj Blanických Rytířů