První zmínka o vsi Dalkovice v historických písemných pramenech byla učiněna v soupise majetků, statků, dávek a platů pražského biskupství. Tento urbář, jehož fragment je uložen v Archivu Národního Muzea, byl sepsán okolo roku 1295. O Dalkovicích je zde psáno v souvislosti s biskupským panstvím s centrem ve Štěpánově (dnes Trhový Štěpánov): „Item in Dalcouicz est una terra,quam tenet siluanus“ (biskupství mělo v Dalkovicích „zemi“, resp. Půdu, pole, kterou držel hajný – lesník, zřejmě biskupský služebník.
Na jižním konci Dalkovic stávala tvrz. Od pradávných dob patřila jedna část vsi Dalkovic biskupství Pražskému, zejména roku 1295 připomíná se tu jedno biskupské popluží, na němžto seděl hajný a roku 1379 seděl na témže popluží nápravník Epík. Ostatek vsi byl samostatným zbožím vladyckým. Nejstarší nám známý držitel tohoto zboží Ješek z Dalkovic roku 1354 s dvěma sousedy svými sliboval Záviši kanovníku Vyšehradskému za Jana z Křivsoudova v příčině lánův, jež mu týž kanovník blíže Blažejovi najal. K roku 1391 připomíná se Sezema z Dalkovic, jenž asi roku 1400 zemřel zůstaviv vdovu Machnu. Zboží jeho odumřelé spadlo na krále.
Bolek z Dalkovic přivěsil 1415 pečeť svou k stížnému listu ke sboru kostnickému a žil ještě roku 1437. Po smrti Jana z Dalkovic vyprosili si roku 1437 strýcové jeho (bratři otcovi) Jan a Markvart z Ovesných Rataj1 na králi Sigmundovi zboží po něm odumřelé, zejména dva dvory poplužné v Dalkovicích se dvory v několika vesnicích.
Markvart svrchu dotčený psal se potom z Dalkovic a připomíná se roku 1446. Pelhřím Čapek z Dalkovic měl syna Mikuláše Čapka, jenž se roku 1461 se Sigmundem Kojkovcem z Ostrova o plat ve Vracovicích soudil, kteroužto při na svém odporníku vyhrál. Roku 1494 žil Beneš Čapek z Dalkovic.
K roku 1391 připomíná se Sezema z Dalkovic, jenž asi roku 1400 zemřel zůstaviv vdovu Machnu. Zboží jeho odumřelé spadlo na krále. Bolek z Dalkovic přivěsil 1415 pečeť svou k stížnému listu ke sboru kostnickému a žil ještě roku 1437.
Příslušnost Dalkovic k panství Štěpánov („Distritus Stiepanow“ pražských biskupů a následně arcibiskupů, potvrzuje rejstřík berní pražského arcibiskupství z roku 1379. Zde jsou zmíněny tři lány v Dalkovicích („Dalkowicz“), dva lány patřící arcibiskupství a jeden lán „v péči pana Epíka
V Dalkovicích byl majetek nejen pražského arcibiskupství, ale také dalšího vlastníka z řad šlechty. Na jižním okraji vsi stávala tvrz. Dne 28. 9. 1354 se připomíná Ješek z Dalkovic. Zřejmě jeho potomkem byl Sezema z Dalkovic. Dne 5. 5. 1401 bylo v Čáslavi zveřejněno provolání na majetek po zemřelém Sezimovi, který měl v Dalkovicích („Dalkowycz“). Tento majetek spadl na krále jako odúmrť. O ni se ucházel Jan řečený Srb z Petřínek, jménem Machny pozůstalé vdovy po Sezemovi .
V letech 1415 – 1437 se připomíná Bolek z Dalkovic, který pečetil stížný list české šlechty proti zatčení Mistra Jana Husa a adresovaný koncilu v Kostnici. V Roce 1437 byly Dalkovice již v držení Jana a Markvarta, bratrů z Ovesných Rataj, kteří si na královi Zikmundovi vyprosili odúmrť po svém synovci Janovi z Dalkovic. Markvart se pak psal z Dalkovic. V roce 1461 se připomíná Mikuláš Čapek. V roce 1494 je zmíněn Beneš Čapek z Dalkovic. V závěru 15. století patřily Dalkovice k panství Vlašim, které drželi Trčkové z Lípy. Burian a Ferdinand Trčkové, spolu s dalšími bratry, prodali Dalkovice Zdeňkovi Zruckému z Chřenovic. Ten ves připojil k panství Trhový Štěpánov. V roce 1553 byl vlastníkem Trhového Štěpánova Pavel Malovec z Malovic a pak jeho syn Jan mladší (†1590) a nakonec Janův syn Pavel Jindřich (†1595). Neznámým způsobem se Dalkovice dostaly k panství hradu Šternberku. Páni ze Šternberka byli vlastníky Dalkovice do roku 1712, kdy zemřel Jan Václav ze Šternberka a jím vymřela holická větev rodu v mužské posloupnosti. Jeho dcera Anna Amabilia se v roce 1708 vdala za Jana Maxmiliána z Roggendorfu. Nedobré hospodaření způsobilo úpadek šternberského dominia, které bylo v roce 1760 prodáno v dražbě Michalovi Čejkovi z Olbramovic. Tomu se podařilo úpadek zastavit. V roce 1795 se majitelem panství stal Ferdinand Hirsch ze Saardu (†1838). Následoval jeho syn Adolf (†1811) a dcera Louisa provdaná Somsichová ze Saardu (†1838). Její syn Adolf Somsich prodal v roce 1841 panství Český Šternberk s dvaceti vesnicemi Zdeňkovi hraběti ze Šternberka. Tím se šternberské panství s hradem dostalo zpět do rukou původního rodu a zůstalo mu již natrvalo. V roce 1850 nahradila státní správa dosud existující vrchnostenskou správu.
Topogafická literatura z roku 1788 přináší o Dalkovicích velice stručnou zprávu. Ves patřila k alodiálnímu panství Český Šternberk a tvořilo ji 7 domů. (V roce 1844 stále patřila ves Dalkovice k panství Český Šternberk. Bylo zde 49 domů s 322 obyvateli německé i české národnosti a dvěma židovskými rodinami. Německy mluvící obyvatelstvo v Dalkovicích bylo následkem částečného osídlení bývalého hospodářského dvora, který byl v roce 1796 emfyteuticky rozparcelován. Ves byla přifařena do Štěpánova (ten k panství Vlašim). V rámci panství Český Šternberk tvořily Dalkovice společně se vsí Dubovka a Střechov samostatný statek Dalkovice.V roce 1880 měly Dalkovice 51 domů a 314 obyvatel. Fara a pošta byla ve Štěpánově. Obec ležela v tehdejším okrese Vlašim a v hejtmanství Benešov.
Dalkovice leží na levém břehu Dalkovického potoka a v minulosti zde býval i Dalkovický rybník (viz historická topografie z roku 1844). K pamětihodnostem obce Dalkovice patří sloupová zvonička na návsi.
Vývoj názvů obce
Dalkovice = ves lidí Dálkových
1295 in Dalcowitz, 1379 in Dalkowicz, 1401 in Dalkowytz
1544 ves Dalkowicze, 1654 Dalkowicze
Erb rodu Trčků z Lípy Erb rodu Šternberků Pečeť Ješka z Dalkovic z roku 1354
kresba August Sedláček
